Pokud se zajímáte o management, možná jste již slyšeli o brazilské firmě Semco a o demokratických postupech, které v této firmě zavedl její majitel Ricardo Semler. Ty jsou podle některých pozorovatelů velmi zajímavé, podle jiných zase úplně nesmyslné. Také jsem o Semcu nejprve jen mnohé slyšel. A to od oslavných názorů až po odsouzení, že něco takového nemůže v praxi dlouho obstát. Proto mi nemohla uniknout kniha "Podivín" (Maverick), ve které Ricardo Semler popisuje, jak a proč se Semco pod jeho vedením postupně měnilo v demokraticky vedenou svobodnou firmu.
V knize, kterou Semler napsal už v roce 1988, je zevrubně popsána řada mechanismů a zvyklostí, díky kterým se na řízení firmy podílejí sami zaměstnanci. Filozofie firmy je založená na představě, že demokratické procesy ve firmě zvýší motivaci zaměstnanců k práci, a povedou tak k lepším výsledkům.
Mezi popisované mechanismy patří:
- Zaměstnanci si sami vybírají svého vedoucího.
- Manažeři si stanovují svůj plat sami.
- Zaměstnanci sami volí, zda v době špatných ekonomických výsledků propouštět nebo plošně snižovat platy.
- Zaměstnanci ve firmě „rotují“, což znamená, že s cílem lépe porozumět práci ostatních kolegů po krátkou dobu zastávají jiné role ve firmě.
- Ve firmě funguje kruhová organizační struktura.
- Ve firmě vládne specifická kultura přístupu k zaměstnancům. Panuje zde velká infomační otevřenost, ale zároveň nedochází k přehnané péčí o každého jedince.
- Stručná, ale jasná komunikace.
I mně se některé z těchto opatření zdála na první pohled docela neuvěřitelná a jevilo se mi nemožné, že by mohly účinně fungovat. Jiné ale naopak znám i ze své praxe, kdy jsem zastával roli personálního a později generálního ředitele, a většinou se skutečně osvědčily. Svoji pozornost jsem tak při čtení knihy zaměřil především na postupy, které jsem považoval na první pohled za nereálné. Například že podřízení se podílejí na výběru svého budoucího nadřízeného. V praxi to probíhalo tak, že tým dělníků se podílel na hodnocení potencionálních kandidátů na pozici vedoucího jejich týmu. Kladu si otázku. Kde se vezme zodpovědnost jednotlivých členů týmu za takový výběr? Vyberou vedoucího správně, tedy ku prospěchu celé firmy? Jak totiž můžeme vidět všude kolem sebe, jsme společenství lidí s velmi rozdílnými motivacemi a schopností nést zodpovědnost. Někdo je přirozeně zodpovědný, chápe, že cílem firmy je kvalitní produkt a tvorba zisku. Jiný naopak více hledí na svoje osobní zájmy a spoléhá se, že za něho práci zastane jiný. Pro dalšího zaměstnance může být zase prioritou, aby měl práci časově a obsahově přesně vymezenou, a zajímá ho jen, zda mu chodí plat pravidelně na účet. Jinými slovy, někdo je přirozeně schopný podílet se na výběru vedoucího týmu, a jiný by měl být z takového procesu spíše vyřazen. Pokud však pustíte k výběru vedoucího i členy jeho budoucí týmu, tak samozřejmě nemůžete selektovat, kdo na to má právo a kdo ne. Buďto volí všichni, nebo nevolí nikdo. A v podobných úvahách by bylo možné pokračovat i u dalších mechanismů, které Semler popisuje.
Dalším tématem, který čtenář nemůže v knize přehlédnout, je že si zaměstnanci stanovují svůj plat sami. Zní to neuvěřitelně, že? V době vydání knihy si stanovovali plat sami především manažeři. Ale zvážíte-li, že zároveň byla výše jejich platu ve firmě veřejně známá a obecně styl řízení byl založený na neformální autoritě, tak v této kombinaci si každý soudný manager zvolil jen takovou výši platu, která nemohla jeho autoritou otřást.
Proč bude Semlerův model do budoucna stále rozšířenější
Ač se mi i po přečtení knihy zdálo, že některé mechanismy jsou velmi specifické a lze je zavést po důkladném zvážení a jen v případě, že majitel firmy je bytostně přesvědčený o užitečnosti takového stylu řízení, z obecného hlediska se domnívám, že zavádění demokratických principů ve firmě je manažerským modelem budoucnosti. A firmy, které vsadí na tento styl, budou úspěšnější. Proč?
Mantrou všech manažerů je motivace zaměstnanců. Je totiž známou pravdou, že dobře motivovaný zaměstnanec pracuje lépe. Je výkonnější, efektivnější a ohleduplnější k firemním zdrojům. A zavedení rozumných demokratických principů může být vhodným způsobem, jak motivaci zvýšit.
Demokracii ve firmě podporuje také způsob, jak samotná práce vypadá. Charakter dnešního podnikání se natolik proměnil, že si zaměstnavatelé od svých zaměstnanců kupují daleko více jejich mozky (tzn. myšlenky a nápady) než jejich ruce (myšleno rutinní fyzickou činnost). Se stoupající vzdělaností stoupá i schopnost zaměstnanců se samostatně rozhodovat a nést více zodpovědnosti. Z historického hlediska je to logický trend. Jednoduše by se dalo říci, že historie řízení firem se vyvíjí od otrokářství až ke svobodným modelům práce. Zatímco v otrokářství neměl "zaměstnanec" (lze-li stav otroka k této pozici vůbec přirovnat) žádná práva, avšak také žádnou zodpovědnost, v demokraticky řízených a svobodných firmách má zaměstnanec hodně svobody, ale také velkou zodpovědnost. Vývoj od nesvobodné k svobodné práci je tak logickým trendem, který jde ruku v ruce se stále vzdělanější a informovanější společností.
Do debaty o tom, jak zvyšovat motivaci zaměstnanců a zároveň zvyšovat jejich zodpovědnost za výsledky firmy, je Semlerova kniha významným příspěvkem. A z výše popsaných důvodů se domnívám, že model svobodných firem je blízká budoucnost a Semco svým vzorem k tomuto směřování významně přispělo.